FIALA VRACÍ ÚDER BABIŠOVI: HODNOTY NEJSOU PŘEKÁŽKA OBCHODU, ALE PODMÍNKA DŮVĚRY

Česká zahraniční politika se znovu stala bojištěm dvou naprosto odlišných představ o tom, jak má malá středoevropská země přežít ve světě velmocí, obchodních zájmů a tvrdých geopolitických tlaků. Na jedné straně stojí Andrej Babiš se svým slovníkem „pragmatismu“, byznysu a odmítání hodnotové diplomacie. Na straně druhé Petr Fiala, který v pořadu Napřímo odmítl tvrzení, že důraz na demokracii, právní stát a jasné euroatlantické ukotvení poškozuje české ekonomické zájmy.

Spor se rozhořel poté, co premiér Andrej Babiš prohlásil, že jeho vláda bude dělat „pragmatickou zahraniční politiku“, nikoli hodnotovou, která podle něj „víceméně nic nepřinesla“ a poškodila české firmy. Řekl to v souvislosti s debatou o cestě předsedy Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan.

Petr Fiala na to reagoval ostře. Podle něj Babiš zahraniční politice nerozuměl a nerozumí jí ani nyní. Především ale odmítl samotnou myšlenku, že hodnotová a obchodní diplomacie stojí proti sobě. Fiala tvrdí pravý opak: důvěryhodná země, která ví, kam patří a jaké hodnoty hájí, může být pro partnery stabilnější, čitelnější a tím i ekonomicky zajímavější.

A právě tady začíná podstata celého sporu.

Hodnoty, nebo peníze? Falešná volba

Babišovo sdělení zní na první poslech jednoduše: nechme moralizování, dělejme byznys. Pro část veřejnosti je to lákavé. V době drahoty, nejistoty a rozpočtových problémů může znít „pragmatická politika“ jako zdravý rozum. Proč si zavírat dveře? Proč někoho dráždit? Proč řešit lidská práva, když české firmy potřebují zakázky?

Jenže právě v této jednoduchosti je nebezpečí.

Fiala se snaží říct, že svět takto nefunguje. Hodnotová politika neznamená, že stát přestane obchodovat. Neznamená, že bude na každém jednání rozdávat morální lekce. Neznamená, že se diplomacie změní v nekonečnou kazatelnu.

Znamená něco jiného: že země má páteř. Že ví, kde jsou její spojenci. Že nezaměňuje krátkodobou zakázku za dlouhodobou bezpečnost. Že si uvědomuje, že důvěra v mezinárodních vztazích není slabost, ale kapitál.

A přesně tento kapitál může být pro malou zemi klíčový.

Česko není velmoc. O to víc potřebuje důvěru

Česká republika není Spojené státy, Čína ani Německo. Nemá obrovský trh, globální armádu ani sílu diktovat pravidla. Její vliv stojí na něčem jiném: na spojencích, reputaci, předvídatelnosti a schopnosti být součástí širšího demokratického bloku.

Když malý stát začne vysílat signál, že hodnoty jsou jen překážka obchodu, riskuje víc, než si myslí. Může získat jednu fotografii, jednu cestu, jednu slíbenou zakázku. Ale může ztratit důvěru těch, kteří ho drží bezpečnostně, politicky i ekonomicky.

Fiala proto zdůrazňuje euroatlantické ukotvení Česka. Ne jako prázdnou frázi, ale jako základní orientaci státu. Patříme do Evropské unie a NATO. Naše bezpečnost nestojí na tom, že budeme všem kývat. Stojí na tom, že budeme čitelní pro spojence a odolní vůči tlaku autoritářských režimů.

To není idealismus. To je tvrdý pragmatismus.

Obchod s Čínou bez klečení?

Jedním z nejcitlivějších bodů celé debaty je Čína. Babišův přístup se často opírá o představu, že opatrnost vůči Pekingu škodí českému byznysu. Fiala naopak připomíná, že existují státy, které dokážou s Čínou obchodovat, aniž by se vzdávaly svých principů.

To je zásadní rozdíl.

Obchod s Čínou sám o sobě není problém. Problém nastává ve chvíli, kdy se obchod změní v politickou závislost. Když země začne upravovat svou diplomacii podle toho, aby nerozzlobila autoritářskou mocnost. Když se lidská práva, bezpečnostní rizika nebo vztahy se spojenci zametají pod koberec jen proto, že někdo slíbí investice.

Česká zkušenost s velkými sliby z Číny navíc není tak růžová, jak bývala prezentována. Mnoho očekávání z minulých let se nenaplnilo v takovém rozsahu, jak politici slibovali. O to důležitější je ptát se: kolik skutečného zisku přinesla politika ústupků? A kolik důstojnosti při ní stát ztratil?

Babišův pragmatismus: obchod, nebo bezhodnotovost?

Slovo „pragmatismus“ zní rozumně. Nikdo nechce zahraniční politiku, která ignoruje ekonomické zájmy. Nikdo normální nechce, aby české firmy zbytečně přicházely o příležitosti. Problém je, že pod slovem pragmatismus se může schovat téměř cokoliv.

Může to být chytrá diplomacie.

Ale také zbabělost.

Může to být schopnost jednat se všemi.

Ale také ochota mlčet tam, kde by demokratická země mlčet neměla.

Může to být podpora exportu.

Ale také poklona před mocnými, kteří si naši zdrženlivost nevyloží jako vyspělost, nýbrž jako slabost.

A tady Fiala míří na nejcitlivější místo Babišova přístupu. Pokud se hodnotová politika odmítne jako „zbytečná“, co zůstane? Jen účetní tabulka? Jen okamžitý obchod? Jen otázka, kdo dnes nabídne víc?

Stát ale není firma. A zahraniční politika není výběrové řízení na nejvýhodnějšího kupce.

Hodnotová politika není póza

Kritici Fialy mohou namítnout, že hodnotová diplomacie se někdy mění v prázdné gesto. Že politici rádi mluví o demokracii, ale doma mají vlastní problémy. Že silná slova musí být doprovázena výsledky. A to je legitimní připomínka.

Hodnotová politika nesmí být jen fotka, slogan a tisková zpráva. Musí mít konkrétní obsah: podporu spojenců, aktivní diplomacii, ochranu českých firem, realistickou bezpečnostní strategii a schopnost mluvit jasně, ale profesionálně.

Jenže zneužití hodnotové politiky neznamená, že hodnoty jsou zbytečné. Stejně jako špatný obchodník neznamená, že obchod je špatný.

Fialův argument je silný právě v tom, že odmítá falešné dělení. Česká republika nemusí volit mezi hodnotami a obchodem. Může a má dělat obojí.

Česká republika jako spolehlivý partner

Ve světě, kde Rusko vede agresivní válku proti Ukrajině, Čína posiluje svůj vliv a Evropa řeší vlastní bezpečnost, není zahraniční politika luxusní debata pro diplomaty. Je to otázka přežití.

Česko potřebuje partnery, kteří mu věří. Investory, kteří vědí, že země je stabilní. Spojence, kteří vědí, že se na nás mohou spolehnout. Firmy, které fungují v prostředí předvídatelných pravidel.

A právě důvěryhodnost může být ekonomickou výhodou.

Země, která se tváří, že principy jsou jen překážka, může být krátkodobě pohodlným partnerem pro autoritáře. Ale dlouhodobě riskuje, že ji nikdo nebude brát vážně.

Spor, který rozhodne víc než jednu cestu

Debata mezi Fialou a Babišem není jen spor o Tchaj-wan, Čínu nebo jednu vládní cestu. Je to spor o povahu českého státu.

Má být Česko zemí, která se snaží za každou cenu nikomu nevadit? Zemí, která hodnoty vytáhne jen při slavnostních projevech, ale v praxi je odloží, jakmile se objeví příslib obchodu?

Nebo má být zemí, která chápe, že hodnoty a zájmy nejsou nepřátelé, ale dvě strany téže mince?

Fiala v této debatě tvrdí, že ekonomická spolupráce a hodnotová orientace se nevylučují. Naopak se mohou posilovat. Babiš tvrdí, že hodnotová politika škodila českým firmám a že je čas na pragmatismus.

A voliči si budou muset vybrat, které pojetí jim připadá dospělejší.

Závěr: páteř není překážka

Česká republika nepotřebuje zahraniční politiku, která bude křičet na každého partnera. Nepotřebuje ani diplomacii gest bez výsledků. Ale stejně tak nepotřebuje politiku ohnutých zad, která si říká pragmatismus jen proto, že se bojí vyslovit jasný postoj.

Páteř není překážka obchodu.

Páteř je důvod, proč vám někdo věří.

A právě důvěra je v dnešním světě jednou z nejcennějších měn.